Uplyne nadcházející víkend a hned po něm se Česká republika připravuje na stávku odborářů. O tom, jaká je situace především v Moravskoslezském kraji a v hutním a ocelářském průmyslu, ví své beskydský patriot Petr Gawlas, který byl senátorem za ČSSD v letech 2010-2016. »Takže já bezvýhradně podporuji stávající kroky odborářů. Držím jim palce,« uvedl Gawlas. Za »absolutní katastrofu« pro český průmysl označil v rozhovoru pro iportaL24.cz hlavně Green Deal…
Máte za sebou šestiletou zkušenost ze Senátu, proto bych se vás na úvod rád zeptal na to, co tak trochu rozděluje národ. Je skutečně horní komora parlamentu potřebná? Je pojistkou demokracie, jak tvrdí jedni, nebo naopak odkladištěm nepotřebných či vysloužilých politiků, jak naproti tomu argumentují druzí?
Já jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlel. Z mého pohledu Senát důležitý je. Vezměte si, že 80 procent ekonomicky vyspělých států má dvoukomorový systém. Senát je důležitý i z toho pohledu, že spousta zákonů, které tam přijdou z Poslanecké sněmovny, senátoři opravují. Někdy je to, což můžu říci z vlastní zkušenosti, i na požádání poslanců, kteří sami uznávají, že to nedotáhli do konce. »Je to nedodělané, vraťte nám to, a my to zfinalizujeme podle vašeho návrhu.« I z tohoto pohledu je vidět, že Senát není zbytečný.
Vím, že kolují ekonomická čísla, která jsou mezi lidmi velice populární – ve smyslu, kolik nás provoz Senátu stojí. Ale já jsem přesvědčen, že mnohem více financí zachrání, než je vynaloženo na jeho chod. Navíc post senátora vám dává možnost, jak pomáhat svému regionu. Uvedu vám svůj vlastní příklad.
Když jsem v roce 2010 začal jezdit do Senátu, šokovalo mě, jak je pro lidi z Třinecka a Jablunkovska složité dostat se vlakem do Prahy. Tehdy neexistovaly žádné přímé spoje, musel jste se dopravit do Ostravy a tam nastoupit do Pendolina. A tak jsem začal jednat a během dvou měsíců jsme vyjednali, že vlaky začaly jezdit až do Jablunkova. Nejdřív žluté vlaky Regiojetu a poté se chytily za nos i České dráhy, a tak u nás začaly zastavovat i rychlíky. Infrastruktura v našem regionu byla celkově v žalostném stavu. Hodně se to zlepšilo a člověk k tomu může přispět svou funkcí i tím, že má přístup k jednotlivým ministrům a může jednat s vládou. To dává možnost senátorovi, pokud je skutečně pracovitý, pomoci svému regionu, tím, že naslouchá potřebám a prosbám lidí i firem z příslušného regionu.
V Senátu jste byl jako člen tehdejší ČSSD, která se letos po plzeňském sjezdu přejmenovala na SOCDEM. Jak hodnotíte současnou politiku této strany, která v roce 2021 vypadla z poslaneckých lavic. Například její bývalý předseda Jiří Paroubek ji pejorativně označil jako »oranžovou TOP 09«…
Já bych určitě nerad kritizoval stranu, které jsem byl členem. Vím, že je to populární, ale rád bych řekl jen jediné. Problém SOCDEM, jak ho vnímám já, spočívá v tom, že si tam dlouhodobě neváží úspěšných lidí nebo politiků, kteří něco dokázali. A pak jim chybějí osobnosti. Řekl bych, že poslední velkou osobností v čele strany byl právě Jiří Paroubek. Víc k tomu nemám co dodat.
Odbory chystají na 27. listopad výstražnou stávku. Hodně se v ní angažuje Odborový svaz KOVO a hlasitě se skloňuje především situace v automobilovém průmyslu nebo v hutnictví, což se obojí týká vašeho regionu. Tam musí mít současná situace, v níž se mj. odráží zelená ideologie Green Dealu, nejhorší dopady – je to tak? A souhlasíte s kroky odborářů? Podporujete je?
Naprosto s vámi souhlasím, hlavně ohledně Green Dealu, to je absolutní katastrofa. Můžu se k tomu skoro odborně vyjadřovat, protože jsem sám prošel Třineckými železárnami – už od kluka po maturitě. Profesně je můj život spojen s nimi nebo s tamním učilištěm, kde jsem vyučoval, a moje srdce je ocelářské. Znám tam lidi na všech úrovních a je mi líto, jak Green Deal dopadá na hutě a železárny. Víme, že Liberty je v úplně hrozných problémech. Zastavili vysokou pec, která je sice jen v teplém útlumu, ale rozjet ji znovu, to jsou neskutečné miliony. Takže já bezvýhradně podporuji stávající kroky odborářů. Držím jim palce a často to i konzultuji. Měli jsme i několik schůzek s Josefem Středulou na půdě odborových svazů. Vím, že to není jednoduchá situace. Třeba čínská ocel je pro hutě v České republice velký problém. A zdražování energií samozřejmě ještě větší…
S tím souvisí otázka, kterou jsem v modifikované podobě v rámci stávky 27. listopadu pokládal i šéfovi OS KOVO Romanu Ďurčovi. Proč vlastně ke stávce dochází, když tady máme krásné billboardy, na nichž se vláda chlubí tím, že dělá, co je třeba, a kterým vévodí heslo »Restart pro Česko«? Jak hodnotíte vládu, která mj. představila tzv. konsolidační balíček, snížila zákonnou valorizaci důchodů či v minulém týdnu představila ministrem Jurečkou důchodovou reformu?
Všechno jsou to kroky vedle a tahle vláda de facto šlape vedle pořád. Přijde mi, že pan premiér vůbec nežije v České republice, ale někde úplně jinde. Stačí už jen to, že si zajel na nákupy do Německa a oblažil nás tím, že Nutella je tam levnější než u nás. Lidé tohle vidí a vnímají zřetelně. Žijí zde svůj každodenní život a všechno jim zdražuje.
Nějaký konsolidační balíček je samozřejmě potřebný, ale určitě ne v téhle podobě. Na tenhle doplatí obyčejní pracující lidé a jejich rodiny. A také důchodci. Dobře víme, že v roce 2024 a 2025 půjde hrubý domácí produkt díky balíčku dolů, čili se ekonomika bude zastavovat.
A druhá věc jsou drahé energie, s nimiž si vláda neumí nebo nechce poradit. Rodiny budou prožívat velké krize! A to se netýká jen běžných občanů. Pokud máme zachovat konkurenceschopnost našich firem, je potřeba sáhnout k nějaké kompenzaci. Nic takového se ale ze strany pětikoaličního kabinetu bohužel neděje. Současná vláda je neštěstí této země!
Pětikoaliční vláda se k moci dostala především díky Ústavnímu soudu pod vedením pana Rychetského, který zrušil část volebního zákona a ulevil koalicím. Zároveň na podzim roku 2021 skončila těsně pod potřebnou pětiprocentní hranicí řada subjektů, které se vůči Fialově kabinetu ostře vymezují. Přísaha, Sociální demokracie, KSČM, Trikolora, Svobodní, Volný blok… Byl to milion propadlých hlasů. Jak tomu lze do budoucna zabránit? Dokážou se tyto strany a hnutí spojit podobně, jako to vidíme u koalice SPOLU, jež dala dohromady velmi nesourodé strany?
Jak tomu zabránit, to v současné době asi nikdo neví, protože díky pětikoalici a jejímu vládnutí mám velké obavy, že propadlých hlasů bude ještě více. Občané nemají koho volit. Každopádně nebudou volit pětikoalici v takovém rozsahu, jak volili. Nebudou to chtít dát ani koalici SPOLU, ani Pirátům nebo hnutí STAN. Andreje Babiše mnozí nemají rádi a SPD je trošku jinak zařazeno, respektive má své stálé voliče, ale nebudou přibývat. Šanci na úspěch může mít nějaká nová nebo staronová strana, ale osobně si myslím, že propad bude bohužel ještě větší než při minulých volbách.
Příštími volbami budou ty červnové do Evropského parlamentu, kde je v ČR tradičně nízká voličská účast. Čím to je? Tím, že lidé ztratili v Evropskou unii důvěru? A dá se vůbec EU změnit či reformovat?
Domnívám se, že se moc změnit nedá, ani nijak zásadně reformovat. I proto bývá účast ve volbách velmi malá. Přesto bych byl rád, kdyby občané České republiky pochopili, že je potřeba k volbám jít a vybrat takové kandidáty, kteří by dokázali na unijní půdě bojovat za naši vlast a proti všem nesmyslům, které z EU přicházejí. Můžu ze své vlastní senátní zkušenosti potvrdit, jaké hlouposti k nám přicházely z Unie v podobě jakýchsi nařízení, která bylo skoro povinno schvalovat. Čili obrovské navyšování administrativy. Například poslední příklad s domácími mazlíčky je spíše k pousmání, ale takových nesmyslů Unie vydává stále více a více.
Při mé první cestě do Štrasburku jsme si s kolegy z ČSSD tak nějak žertem říkali, že jedeme nasypat písek do soukolí EU. A takový je i můj názor.
Na opoziční a tzv. vlastenecké scéně jsou subjekty, které volají po vystoupení z Evropské unie, jiné prosazují o »czexitu« referendum a další navzdory veškeré kritice Bruselu tvrdí, že by nám opuštění unijních struktur přineslo víc problémů než užitku. Kterému z názorů je nejblíže Petr Gawlas?
Souhlasím s tím posledním. Vystoupení z Evropské unie by bylo špatným krokem. Ne že by to byla nějaká katastrofa, ale neumím si to v současné době představit. Přímé vystoupení z EU by bylo pro Českou republiku momentálně špatné. Hlavně z ekonomického hlediska.
V Senátu jste byl členem Podvýboru pro sport v rámci Výboru pro vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ve sportovním světě jste se angažoval v mnoha projektech a vlastně to platí dodnes. Co myslíte, jakou má tělovýchova a sport podporu ze strany státu?
Řekl bych, že čím dál tím horší, a mě to jako bývalého aktivního sportovce a teď pasivního velice mrzí. Potřebujeme zdravou mládež, zdravé děti, zdravou nastupující generaci a bohužel podpora jak masového sportu, tak i toho špičkového je pořád menší. Osobně jsem pár let zastřešoval za Senát soutěž OVOV, což byl Odznak všestrannosti olympijských vítězů, našich úspěšných desetibojařů Romana Šebrleho a Roberta Změlíka. Vím, jak do toho ti chlapi dávali spoustu svých peněz. Ale bylo krásné, když děti sportovaly a dělaly desetiboje na školách. Na okresní nebo krajské úrovni. Finále se konalo na Strahově na stadionu Evžena Rošického nebo na Julisce. Byl úžasný pohled, jak ve finále soutěžily děti z Česka, Slovenska, Maďarska. A ty dotace byly minimální.
A ještě jeden příklad z mé zkušenosti. Dělal jsem dva roky šéfa projektu Hodina pohybu navíc, kdy jsme chtěli na ministerstvu školství, aby dětem přidalo hodinu tělocviku navíc. V projektu jsme měli zhruba 360 škol, ale bohužel také došly peníze, aby se povedlo dotáhnout projekt do konce. I z toho vyplývá, že podpora státu je v tomhle směru nesmírně slabá.
Přiznám se vám, že když se kouknu na sídlištní hřiště, kde se to ještě před nějakými třiceti lety hemžilo dětmi běhajícími za míčem, je mi docela smutno. Proč dnes tyto plácky zejí prázdnotou? Co je hlavním důvodem toho, že mládež dává přednost jiným druhům zábavy?
To, že děti celkově sportují méně, je problém napříč Evropou, i tam, kde se životní úroveň pohybuje na trošku vyšší úrovni. V prvé řadě bych jmenoval počítače a mobily. Když jedete ve vlaku, v metru nebo v tramvaji, nenajdete jediné dítě, které by nečumělo do mobilu. Ony sportují právě takhle virtuálně. Jsou to ty hry, které nechceme. Chceme, aby se vrátily na ty plácky, na hřiště, aby běhaly po loukách, po polích, v lesíčkách, zkrátka aby se věnovaly všestrannému sportu. Ale ta doba je strašně uspěchaná a my jim k tomu nejsme schopni ani připravit odpovídající podmínky. Těch plácků a hřišť je čím dál tím míň. Trend je bohužel takhle nastavený, takže mám obavy, že to bude pořád horší a horší.
A řešení?
Ta jsem před chvílí nastínil. Co může udělat stát, vláda nebo obecní úřady? Podporovat děti dotacemi, stavět hřiště, zakládat sportovní kluby. A další věc je podpora trenérů, protože víme, že jich tu nemáme odpovídající množství. Možná i proto děti méně sportují, protože každý druhý úspěšný sportovec vám bude vzpomínat na to, jak měl úžasného hokejového, fotbalového nebo atletického trenéra, který ho posouval pořád dál. Jenže v dnešní době i ty trenéry musíme mít čím zaplatit.
Česká republika měla hlavně na přelomu milénia tak úspěšnou generaci fotbalistů, hokejistů, ale i třeba atletů v čele s Janem Železným, Tomášem Dvořákem nebo Romanem Šebrlem. Říká se, že jsme těžili z výchovy ještě z dob tzv. socialismu, kdežto dnes se medaile rodí tak, že jde trenér proti systému jako v případě Martiny Sáblíkové, nebo že své dceři slavný otec obětuje vše jako u Ester Ledecké. Ptám se tedy jednoznačně, kde jsme udělali systémovou chybu?
Těch chyb bylo více. Měli jsme ministerstvo sportu. A celkově platí, že kdysi se sportování věnovalo mnohem více – jeho rozvoji i reprezentaci České republiky. Nyní tomu nepřejí ani ekonomické podmínky dnešní doby.
Zmínil jste Ester Ledeckou, Martinu Sáblíkovou, ale napadá mě ještě i Šárka Záhrobská. A tak by se dalo pokračovat. Jsou to vesměs rodinné týmy, které suplují ten stát. Celá rodina v podstatě pracuje na tréninku a výchově kluka nebo holky, kteří jsou sportovně založení a mají nějakou šanci. Zároveň je rodinné klany nebo i týmy financují, což je chvályhodné, ale není to moc dobrá vizitka státu z hlediska koncepce.
Bylo škoda, že se v 90. letech zrušila Střediska vrcholového sportu. Naopak – bylo potřeba je zachovat, jistým způsobem vylepšit, případně přejmenovat, a mohlo se pokračovat dál. Tam nám vyrůstaly hvězdy, tam pracovali úspěšní trenéři. Byla tam široká základna.
Na závěr si dovolím opustit svět sportu a zabrousit do zahraniční politiky. Hodně rozruchu na podzim vzbudily předčasné parlamentní volby na Slovensku. Vyhrála je strana SMER Roberta Fica, která vytvořila koalici s Hlasem expremiéra Petera Pellegriniho a se Slovenskou národní stranou. Naše opozice, včetně té neparlamentní, v těch volbách vidí naději i pro Českou republiku, vláda naopak mluví o varování…
Volby na Slovensku dopadly tak, jak se všeobecně očekávalo. Naštvanost lidí na systém, který fungoval předtím, byla evidentní a možná podobná, jako je tomu u nás. Tam bylo evidentní, že Robert Fico vyhraje a že udělá koalici s tím, s kým ji udělal. Dvě sociálně demokratické strany? Proč by se nemohly domluvit. Vždyť to má i logiku!
A není to v žádném případě hrozba pro Českou republiku. Jestli se něco dá označit za hrozbu, tak možná spíš to, že naši vrcholní politici – ani vládní představitelé, ani prezident Pavel – nedokázali Ficovi pogratulovat k vítězství.
Jediný, kdo to ze špičkových politiků udělal, byl Miloš Zeman. Jinak zaznívaly jen jakési oficiální nóty, což je jednoznačně špatně. Když dokázali Ficovi a SMERu pogratulovat politici z ostatních států v Evropě, proč ne my? Navíc je to země, která je nám stále blízká. Slováci často říkávají, že jsme jejich bratři. A také my to občas používáme. Takže vnímám postoj současné vlády, která neuměla vítězi voleb pogratulovat, jako další špatný krok.
Hodně jsme mluvili o sportu, tak si dovolím malé přirovnání. Když hrajete tenis, vždycky po zápase dojdete na síť a podáte soupeři ruku. Totéž na zeleném trávníku, kde si fotbalisté podávají ruce jeden s druhým a popřejí si všechno nejlepší. To mi tady chybělo.
Já určitě blahopřeji Robertu Ficovi k vítězství ve volbách a k tomu, že se stal předsedou slovenské vlády. Myslím si, že to má dobře nastavené i v otázce mezinárodní politiky, třeba směrem k podpoře Ukrajiny. Jsem totiž toho názoru, že ani Česká republika by již neměla financovat zbraně, ale podpora by měla být cílená. Jsou maminky s dětmi, sirotci nebo váleční veteráni a tak podobně. Těm je potřeba pomáhat, ne posílat zbraně. Česká republika už toho dala dost a potřebujeme stavět naši ekonomiku.
Naše parlamentní volby jsou sice na programu až v roce 2025, ale již ten příští rok je supervolební. Už jsme mluvili o volbách do Evropského parlamentu, které se uskuteční v červnu, ale na podzim se konají další volby – do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu. V Senátu by mohla být vytvořena protiváha Poslanecké sněmovně. A krajské volby vnímám jako mezistupeň mezi obecními volbami a těmi parlamentními. Rád bych, aby občané dorazili v co nejširším počtu a rozhodli, jak uznají za vhodné.
Petr Kojzar
Energie? Rodiny i firmy budou prožívat velké krize, varuje Petr Gawlas
