Dědictví Jiřího Paroubka

V dalším ze série článků zaměřených na bývalé předsedy vlády ČR se podíváme na situaci po volbách roku 2010. V té době již měl Jiří Paroubek za sebou jedno volební období mimo premiérský úřad, a výsledek voleb jasně ukázal, že se do této funkce nevrátí. On sám to ještě v den vyhlášení výsledků potvrdil, když k večeru ohlásil svou rezignaci na pozici předsedy ČSSD. A to i přesto, že strana získala ze všech nejvyšší počet hlasů. Jenže neměla s kým sestavit koalici, na rozdíl od trojice středopravicových stran (ODS, TOP09 a VV), které měly dohromady pohodlnou a téměř ústavní většinu 118 poslanců. O měsíc později se tak ujal vlády kabinet Petra Nečase a Jiří Paroubek zamířil do politického důchodu (sice se pak ještě několikrát pokusil prorazit, nicméně bez náznaku úspěchu).

Když to porovnáme se situací o 11 let později, kdy se v podobné situaci ocitl Andrej Babiš, musíme chtě nechtě říci, že se Paroubek zachoval skutečně jako správný chlap, který umí uznat porážku. Oproti tomu Babiš vsadil na výkřiky o podvodu na voliče, že pověření sestavit vládu by měl získat on a nikdo jiný, protože je přece lídrem nejsilnější strany, že koalice není strana a tak podobně. V demokracii to ale takhle tak úplně nefunguje, alespoň tedy v našich končinách. Obdobně jako v prezidentských volbách je k vítězství potřeba získat nadpoloviční většinu hlasů, i v parlamentních volbách je relativní většina zkrátka málo.

Samozřejmě existují země, kde relativní většina hlasů postačí k volebnímu vítězství – příkladem může být například Mexiko, kde se prezident volí jen v jednom kole. Totéž by se dalo říci i o USA, které jsou však velice specifickým případem, kdy to tak neplatí vždy. Někdo by zde mohl vidět podobnost v tom, že tam se přece může stát – a již čtyřikrát stalo – že vítězem voleb se stane ten, kdo získal méně hlasů. A ano, tady by se skutečně dalo říci, že jde o podvod na voliče. Ovšem s ohledem na diametrální odlišnost politického a stranického systému by přirovnat situaci Jiřího Paroubka či Andreje Babiše k situaci, ve které se ocitla Hillary Clintonová roku 2016 či Albert Gore roku 2000, bylo dost nepřesné.

Faktem tak zůstává, že v parlamentním a poloprezidentském systému vlády lze jen těžko vládnout bez většiny v parlamentu. A v situaci, kdy vaše strana většinu nezískala a možnost koaliční spolupráce či jiné formy podpory je prakticky vyloučena, zkrátka vládnout nebudete. To není podvod na voliče, to je demokracie. A i když Jiří Paroubek rozhodně nebyl vzorem ideálního demokrata, v tomto směru jasně ukázal, kudy vede jediná správná cesta – ustoupit. A přes mnoho kontroverzích momentů v jeho kariéře bychom si měli tohoto kroku vážit.