U pamětní desky s textem „Na tomto ostrově pražští dělníci oslavili v roce 1890 poprvé svůj 1. máj“ si dnes na Střeleckém ostrově v Praze připomenuli Svátek práce zástupci několika politických uskupení, včetně delegace Nespokojených a Jiřího Paroubka. Na snímku u pamětní desky je Jana Volfová z České suverenity, Petr Hannig (Rozumní) a Jiří Paroubek.
„Byl První máj…“
Račte odpustit, že začínám také já tou naší poeticky sice líbeznou, přece však jen až přespříliš otřepávanou frází! Když to ale věru tentokráte jinak nejde! Rok co rok se těch Máchových slov užívá kolem 1. máje sice tisíců a tisícůkráte po Čechách; ale letos – a teď dovolte, abych už zase užil hodně běžné, hodně otřepané fráze: já chtěl bych mít jenom tolik zlatek, kolikrát zrovna letos byla u nás slova ta pronesena, a to často jen jakoby mimovolně – jako ve snu – tichounkým šeptem.
Ano: Byl První máj 1890! A kdo jej co muž dozrálý, myslivý prožil, do dnů svého života na něj nezapomene!
Bylo by zajímavo číst nějaké česky psané, pravou poezií ozářené, hlubokými, vskutku „lidskými“ myšlenkami prosycené „mystérium“, v němž by vystupovali jednotliví hlavní dnové celého roku a mezi sebou řečnicky zápasili, který že z nich je tedy nad jiné, který je přední.
Aby předstoupil např. den Nového roku. Ale ne ten pustý, z ciziny k nám přenesený, s hlavou těžkou a vířivou, s obřadností hluchou a protivnou, plný lží a plný dotěrné sobeckosti! Nýbrž český den novoroční, jaký dýše dosud u nás na vesnici. Kdy je v domácnostech tak ticho, tak svato. Kdy všude tak čisto, všechno včera hned uklizeno a obstaráno a koná se jen nejnutnější, neodkladná práce. Kdy druh s druhem mluví tak mírně, skoro jen pološeptem, a chrání se, aby ničím nepohněval, nepodráždil. Kdy oblekou do kostela oděv svůj nejpěknější a tam se tak vroucně modlí, a pak až do nového pracovního rána je doma všem zas tak blaze, tak blaze!
Aby předstoupil den štědrovečerní, jinde zas den plný trhového hluku, den neobyčejných, nákladných hodů, den vzájemných, překvapujících darů, – u nás na vesnici obraz jen chudého našeho života, ale zlatého, rodinného štěstí. Kdy po dni věnovaném obyčejnému šumu nastává večer tichý, lidé po špičkách, aby nebylo hluku, scházejí se ve světnici a zasedají za stůl, spokojeně pojídají své houbové polívky, maštěných krupek, výražkových vdolků, pařeného sušeného ovoce – ale pak se ihned a ještě blíže k sobě sesedají a vypravují si všeliké ty podivné zkazky, o časech bývalých, o zemích vzdálených, o tom, jak narozen Spasitel, a jak byla svatá noc náhle plná denního jasu, a andělé zpívali, a jak lid chudý pospíchal k Betlému a byl první, který poklonil se Vykupiteli, první, který poznal, že v rovnosti lidské leží lidstva spasení – a kdy je pak všem poslouchajícím i povídajícím, jako by už skutečně rozjasňovalo se jim nad hlavami a svítalo to spasení, a oni povstávají a pokřižují se a jdou pospolu na „jitřní“ – vstříc novému ránu!
Aby předstoupil úterý masopustní, sprovázený hudbou a zpěvem, způsobující, že každé oko veselostí se leskne, noha si dupne, srdce si poskočí a ústa si vejsknou! Aby předstoupil a s ním závodil den 1. aprile, žertovný, podskočný, plný žertů a kudrlinek, samá rolnička a posměšná píšťala.
Aby předstoupil den 1. května. Ověnčený mladou, brčálovou zelení. S vonnou konvalinkou v lesknoucích se vlasech. Se slavičí písní na chvělém rtu. Se žhnoucí jiskrou lásky roztouženém oku.
Tisíce básníků ho už opěvalo. Miliardám lidských srdcí pomohl k rychlému, blaženému tluku. Přece by as nevěděl, cože určitého dovedl by na prospěch svůj pronést. Jeho oborem je sice širá říše krásy a lásky, ale jeho působení děje se jen ve skrytosti, v tichých houštinách lesních, v nitru probouzejícího se poupěte, v rozvírajících se srdcích. On nemiluje hluku a šumu. On není pro vířivou společnost, pro zábavu houfnou: je pro něžný pohled dvojích jen očí, pro sladký šepot dvojích jen rtů.
Vskutku také – ovšem že náhodou – opravdová, těžkopádná historie lidstva doposud se u něho téměř ani nezastavila, u 1. května. Totiž – až do nedávna! Až přišel 1. květen 1851 a otevřel první výstavu světovou, a v ní spojil veškeré národy náhle v jediný kruh.
A neuplynulo ani čtyřicet let, a přišel už 1. květen 1890. Věru, kdož jsme se ho dočkali, že jsme dožili se nejpamátnějšího 1. května lidských dějin. Ba, snad že nejpamátnějšího dne těch lidských dějin vůbec!
Klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 bataljóny dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení.
Byl to postup mohutný, neodolatelný, jako když se hrnou vlny okeánu. Kdo přihlížel, porozuměl, co „síla elementární“ znamená! I když přenesena na věc duševní, mravní!
Zvláštní den! Podivná nálada! Nikoli strach – ach ne, toho mně nepřipadla ani možnost – ale takové divné očekávání čehosi neurčitého, naprosto neznámého zachvělo také mými všemi nervy. Pocit nikoli příjemný. Pamatuji si jen na dva momenty ve svém život, kdy – ač podoba s nynějším momentem třetím nebyla takto pražádná – jsem měl pocit přece stejný: totiž před tím „něčím neurčitým, neznámým“. Poprvé roku 1848, v oněch hodinách, kdy Praha byla bombardována; tu se týž pocit probouzel a udržoval mezi jednotlivými výstřely pumových hmoždířů. A podruhé roku 1866, onoho dopoledne, kdy Prusové se blížili Praze.
Zvláštní den! Takový tichý, těžký, „zařezaný“. Ulice se zcela jinou tváří. Žádné vyzývavé čepice buršácké. Žádné ekypáže, ba ani drožky. Žádní páni. Žádné dámy. Jenom ten, kdo musil, a mezi těmi také my, které chudá dělník klamně počítá mezi „pány“, ale pravý pán dobře mezi „dělníky“.
Tu se pojednou začalo hrnout lidstvo směrem od Prašné brány: dělníci se ubírali z karlínské schůze na pražský tábor.
Šel jsem schválně proti všemu proudu.
Červené odznaky, červené kravaty – klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory anarchistů! Poprvé jsem ji viděl na lidech, tu temně rudou barvu světového sociálního hnutí: zachvěl jsem se. Kupodivu – kupodivu! – tytéž barvy: černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami husitů, bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy vlajou dnes nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou!
Davy se hrnou. Ne husté, schválně prořídlé, tím nekonečnější. Všechno v oděvu svátečním, čisté, lesklé. V rukou lehýnké sváteční hůlky, „špacýrky“. Některé ruce, asi zrovna ty nejmozolnější, ale nechtící dnes, ve „svátek“, tu svou drsnotu ukazovat, i v kožených rukavičkách.
Davy se hrnou nepřetržitě, ale šum je jen nepatrný. Dělníci jsou skoro mlčky, jako když je vídáme chodit houfně navečer z práce: zamlklé na slovo skoupé, s tváří opravdovou – a dnes docela tak železně opravdovou! Nu jenom se podívej – vidíš: tady ji máš už označenu na tváři, tu „elementární sílu“! Ale ani při tom nezatrneš! Cítíš, že síla je ovládána měrnou myšlenkou. A pojednou – jakoby zázrakem – pojednou jsi porozuměl tomu letošnímu „prvnímu máji“, pojednou vidíš, že veškerá posavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale nejenom už po dnes!
A nekonečným proudem davy hrnou se dále a spěchají na Střelecký ostrov, na ten svůj tábor. Porokují si tam nějakou hodinku pospolu. Nejprv o umenšení denní své práce. Domnívajíť se, že Pánbůh, když má pro ně napořád obě své ruce plničky práce, nemá pak arci, čím by jim žehnal. Nu, požehnej vám Pánbůh!
Ale na ulicích vzdor táboru proudění už neubylo. Ne za dne a ne za večera. Ba lidstva všude od hodiny k hodině více a více. Statečné, nepopíratelné vzezření sváteční! Dělníci pak už pyšně se svými ženuškami po pravém boku: na tvářích úsměv spokojený, v oku radostnou jiskru. A s nimi a mezi nimi Praha ostatní, taktéž spokojená, taktéž radostná.
Zvláštní – ba prazvláštní den! Věru, i ta příroda vůkol jakoby pod zákonem stejným! Ráno dusivá mlha, vzduch šedý, tak těžký – pak najednou se vyhouplo slunce a bylo tak jasné, tak zlaté, tak blažené –
Byl první květen roku 1890!
